Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/164

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
165


jak dceru a i pana Thama ta nová opera velice zajímá…

F. Věk cestou do divadla a tam pořád myslil na Paulu a přál si, kdyby tak mohl vedle ní seděti, a umiňoval si, až bude na jevišti, že se dobře po ní ohlédne. Ale pak na to pozapomněl, neboť zajalo jej dílo samo, nová Mozartova opera, na kterou se dávno tolik těšil. Se všemi dychtivě očekával, jak to dopadne v orkestru, dostanou-li ouverturu, napjatě naslouchal a škubl pak sebou, když ze hlediště zahlučela bouře pochvaly, vítající Mozarta.

Když po té začali, když zahráli toužebně očekávanou ouverturu, protlačil se bezděčný, mladý chorista co možná do předu, aby jak náleží slyšel. I naslouchal dech taje, a čím dále tím s větším zalíbením, až i na Paulu pozapomněl. Zalíbení to, jak výjevy před se šly, bylo čím dále tím větší, měníc se v nadšení, a tak bedlivě, všechen okouzlen čarovnému zpěvu a čarovné hudbě naslouchal, že si ani nevšiml andalusské vesničanky, mladé a čiperné, jež těsně vedle něho se postavivši jej pozorovala. Byla to Lotty a vypadala ve svém španělském obleku (třeba že nebyl na nit věrný) velmi pěkně. Španělský jonák, filosof, se jí patrně líbil.

Čekala prve, že přijde sám; než on pozdravil a mluvil jenom tolik, co bylo nutno a slušno. Mrzelo ji to. Když pak, stojíc vedle něho, zaťukala mu jemně na rameno, čtverácky se usmívajíc (bylo to, když Leporello-Ponziani dokončoval svou registrovou arii) a řekla: „Tak teď my —“ usmál se na ni a jsa rád, že namítl se někdo známější, komu by mohl dáti na jevo své vzrušení, vzal ji bezděky za ruku a zvolal:

„Panno! To je krása!“

Lotty byla spokojena. Pomyslila si: „Aha, už začíná — už se poddává! Jen ho nepustit.“