Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/163

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
164


Mocné dojmy zachvátily její duši. Byla nadšena krásou velkolepého díla, byla blažena svou láskou, a zase ji pojala lítost, jak je ona sama ubohá, že jí neštěstím jejím bylo divadlo na vždy zataraseno, a že také pro to své neštěstí nebude ani v lásce šťastna, jak by snad býti mohla…

Bolestný ten záchvat trval jenom na okamžik.

Tam s jeviště ozval se zpěv Dona Oktavia o věrné pomoci přátelské. Zpěv ten, ač vlašským slovům nerozuměla, ji zvláště dojal. A v ten okamžik také ucítila tajné stisknutí ruky. Zraky její setkaly se se zraky Thamovými. Viděla v nich nadšení, lásku — a v tom se jí oči náhle zakalily.

Nevěděla sama, proč jí slzy vytryskly, zdali je vyvábily zpěv a hudba, nebo byly-li ze srdce… Ona také neuvažovala, ale, když v ten okamžik Tham k ní se náhle zlehounka nachýliv, rozechvěně zašeptal: „Máte mne ráda?“ usmála se v slzách a pokývla hlavou.

Nevýslovný pohled její a úsměv v ten okamžik, plný blaha, oddanosti i smutku, naplnily mladého spisovatele nadšením i hluboko ho dojaly.

Paula, rdíc se, hleděla zase na jeviště — zrak měla jako zamžený, srdce jí hlasitě bilo, ve spáncích tepala krev… Bylo jí blaze i úzko, byla by tak ráda si slovem, výkřikem uvolnila! Co tam na jevišti hráli a zpívali, o tom už nevěděla, hleděla na vše v blaženém vzrušeni, nechávajíc ruku svou v ruce Thamově, jak ji byl, když se jí tak náhle otázal, uchopil.

A Tham také juž tak nedbal opery. Sice juž ani slova nepromluvil; a tak seděli oba vedle sebe jako u vidění, jako ve snách.

Paní Butteauová musila se Thama dvakráte na něco zeptati, Paula pak na její otázku pokynem ani neodpověděla, tak že se až matka tomu divila,