dinách neohlédl. Na svou hezkou žačku měl dobrý pozor; někdy však samým pozorováním až pozapomněl na její hru. Však také Paule slušelo, když stála s houslemi u pultku, když od upřímného hraní se jí až líce živěji zardělo, když tmavé, velké oči upírala do partesů…
Mladý její učitel byl k ní velice šetrný, ona pak ráda se s ním učila, vlídně, ano vesele ho vítajíc pohledem, úsměvem a někdy i ruky podáním. A to ho zvláště těšilo.
S počátku mnoho s ní nerozmlouval. Jsa ostýchav vykládal jen o tom, co se ke hraní samému odnášelo, dával jí pokyny, naučení. Než Paula, nabyvši k němu důvěry, sama začínala „rozhovor“, t.j. častěji psávala cedulky. Psané její otázky málo kdy se houslí týkaly; za to tím více divadla, především však českého, Boudy — tu se také juž někdy vyskytlo v těch řádečkách drobného, úhledného písma jméno pana Thama.
Ptala se, zná-li ten neb onen kus jeho, viděl-li ho hráti tu neb onu úlohu. Ovšem otázky tyto jen pořídku se vyskytly a mladému filosofovi nebyly nikterak nápadny, poněvadž souvisely s hovorem o českém divadle. Když byl Věk asi po čtvrté u Butteauových, vyskytla se na Paulině ceduličce otázka, které se nenadál. Bylo tam: „Čtete-li rád české spisy?“
A podávajíc tuto otázku usmívala se. Filosof byl překvapen, než ihned si vzpomněl, co mu paní Butteauová vypravovala, že sestry Paulu škádlívají, jaká je vlastenka.
Ovšem že chutě přisvědčil i pověděl, že juž několik českých četl, ale ne mnoho, protože jsou dost vzácny, ano jich málo. Také dodal, že mu pan Tham některé slíbil. A jen dořekl, už je také měl, a sice dvě. Panna Paula vytáhši je zpod notového papíru,
