Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/122

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
123


ještě tlumenějším, nežli když vypravovala o neštěstí dceřině. Hlasitěji pak dodala: „Také povídali, že se to časem podá. Kdyby Pán Bůh dal! Jak by se mně ulehčilo. A Paule! Co ona se chudák asi v duchu nasouží. Ale nestýská vám, nenaříká a je trpěliva, jen aby nás nezarmoutila. Jak bych byla šťastna! Ty dvě se mi povedly, a ještě Pavlinka — ó, ta by, myslím, byla ještě nad ně!“

F. Věk ze druhé své návštěvy odcházel ještě více dojat. Paní Butteauová ho chtěla mermomocí zdržeti, že jí prý holky nakázaly, aby pana Věka dříve nepouštěla, až ony přijdou domů, a dodala zase vesele: „Nějak jste jim padl do oka. To víte, zpěv a hra, pro to by život daly.“

František však se omluvil, že by sice rád zůstal, ale že nemůže, že má ještě druhou hodinu a té že odložiti nelze. Byl rád, že mu Paula, an se jí poroučel, sama podala ruku. Usmávši se podala mu také papírek, na němž bylo napsáno: „Budu se pilně cvičiti. Líbí se mně to.“

Mladý učitel tím mile překvapen, nechal si nevěda tu ceduličku v ruce. Pravil, že ho to těší a že doufá, až přemohou obtížné začátky, že se bude panně hra na housle ještě více líbiti. V to paní Butteauová všecka spokojena ještě něco prohodila, ale tak, že drahnou chvíli ještě postáli u dveří.

Čím dále, tím raději F. Věk chodil do této hodiny. Těšilo ho učiti Paulu, bylo mu milo, když jí ukazoval, jak housle položiti, jak smyčec bráti a jak prsty klásti, když se jich a ruky dotýkal. Učení se valně dařilo, poněvadž žačka byla nad obyčej schopna a také pilna. Hodiny vyučování byly mladému filosofovi zábavou. Jen to ho mrzelo, že nebyly denně, nýbrž jen třikráte za týden. Po každé, když odcházel, těšil se juž na příští hodinu, a když učil, nikdy se po ho-