Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/115

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
116


všechny přeumělé, a všechny z patra! O toho božského umění! Té čarodějné jeho síly a moci!

Dvanáctá variace dozvučela. Božský mistr se klonil, divadlo bouřilo, jásalo, vše tleskalo, šátky mávaly; a v nejkrásnější bouři té mladý filosof na galerii statečně účinkoval i hlasem svým i dlaněmi. Ale největší nadšení, ano vytržení zářilo jeho tváří, jeho očima.

Než pak, když přišel do své studené světničky, když rozžehnuv lojovou svíčku ve dřevěném svícnu, spatřil na stolku svazek svých skladeb, zmocnila se ho veliká hořkost a tíseň, a tu udělal, jak už vypravováno.

Ráno sice rukopis svůj sebral; nezničil ho v kamnech, ale hodil ho do truhličky. Od toho večera uplynulo mnoho, mnoho neděl, nežli se opět chopil péra. Za to sháněl se a pachtil po skladbách Mozartových a po něm samém. Pásl po něm jen aby ho mohl z blízka spatřiti. Podařilo se mu několikráte, a zvláště šťasten byl tohoto podzimu, kdy Mozart zavítal do Prahy po druhé. Tu ho spatřil zcela na blízku i slyšel, a to, jak u Butteauových vypravoval, v kavárně u Šturmů, kam slavný mistr z nedalekého bytu svého na Uhelném trhu ob čas přišel si zahrát na kulečníku. —

Tenkráte mladý Věk žil dobu samých zápasů. Tohoto roku už neměl žádné výpomoci ze zisku na prodaných knihách jako roku prvního; otec pak nemohl mu mnoho poskytnouti. Filosof skoro ničeho z domova nedostával, a to proto, že poslední dobou provdal otec dvě starší sestry Františkovy, že utrpěl také ztrátu v obchodu, jenž nad to valně nešel.

Věková trnula, co si ten hoch v Praze počne, ale tvrdší otec mínil: „Ať se hrabe sám. Lecčemu se juž naučil, může si přivydělati.“ Také to tak bylo.