1. Pohádka o tom, co se dvěma mladým žabám přihodilo na výletě.
Dlouho se na to těšily, a říkaly si, že, jak to na výletě bývá, i jim se něco přihodí. A přihodilo se. Bylo velice krásné jitro v červnu, když se pustin na cestu. Domácí jim mnoho pěkného neprorokovali. „Však se, myslím, tak veselé nevrátíte.“ Ale ony tomu nevěřily. Proč by se jim nemohlo jednou také něco pěkného přihodit?
A tak se vesele braly do širého světa. Ještě svět tak pěkný neviděly. Sluníčko svítilo, kvítka se usmívala, rosa se třpytila, a cvrčci cvrčeli s ptáčky o závod. A pořád viděly něco nového, nikde pak se jim nestalo nic.
Až pak viděly před sebou krásný veliký dvorec uprostřed rolí, luk a zahrad. Vrata ode dvora byla dokořán otevřena, a co jim tam padlo do oka, byla řada velikánských lesklých hrnců stojících podél zdi na nízké lavici.
„Ty, co pak to tam mají?“ — ‚Však se můžeme podívat.‘ — A šly se podívat. Ten jeden hrnec selka zapomněla přikrýt. — „Co oni v těch hrncích asi mají!“ — ‚Já bych tam vyskočila.‘ — „Však já také.“ — A než by tři napočítal, žbluňk, žbluňk, a už byly žáby v hrnci. Byl to dvoušník smetany.
Dlouho se nemohly zpamatovat. Až pak se obě ptaly: „Ty, co pak to vlastně jest?“ — ‚Mně se zdá, že jest to ta smetana, o které jsme slýchaly. Co myslíš? Byli-li naši kdy ve smetaně?‘ — „Ó kde by! To by nám už dávno byli pověděli. Ti se budou divit, až uslyší, že jsme byly ve smetaně.“ — A tak byly rády, že se šplouchají ve smetaně.
Ale i toho se žába brzy nasytí. — „Ty, jak pak my se odtud dostaneme ven?“ — ‚Pane, to já sama nevím. Kdyby jen bylo o něco se opřít.‘ — Ale ono nebylo oč se opřít. Stěny byly hladké jak sklo, a hrnec byl na tři prsty neplný.
Po nějaké chvíli začaly mít žáby strach. — „Ty, mně se zdá, že s námi jest zle.“ — ‚Proč by bylo s námi zle?‘ — „Naši povídali, že se tak veselé nevrátíme, a já myslím, že my se nikdy nevrátíme. Vždyť my odtud nevylezem.“ — ‚A co řekla mama, že máme dělat, až s námi bude zle?‘ — „Já už jsem to zapomněla.“ — ‚Máme skákat, jako bychom rozum pozbývaly.‘
A tak začaly v hrnci sebou zmítat, jako by rozum pozbývaly; přestaly pak teprv, když už pro únavu nikam nemohly. — „Ty, mně se zdá, že jest to v hrnci jaksi jinaké.“ — ‚Mně se také zdá. Ale co by to bylo?‘ — „Jsou tu samé drobečky, a ostatek jest řidší. Dělejme to ještě jednou, jak nám mama poradila, a mnohem více.“
A zmítaly sebou ještě mnohem více, jako by už žádného rozumu neměly. Zatím pak byla smetana na dobro stlučena, a po dlouhých zkouškách dostaly žáby všecko máslo šťastně do jedné hromady, a tak je připěchovaly k stěně hrnce, že už měly oč se opřít, a šťastně se vymrštily ven. Ani však si neoddechly, a úprkem utíkaly ze dvoru.
Teprv když zas byly v trávě, začaly drobátek přemýšlet. — „Co tomu selka řekne, až uvidí, že má smetanu už stlučenou ?“ — ‚Snad bude ráda!‘ — A co teď? Má se ve výletě pokračovat? Ale žádná z nich už chuti k tomu neměla. Že tedy raděj půjdou domů. A šly domů.
Na cestě přišly k překrásnému potůčku. Ihned se do něho vrhly, a dobře se vykoupaly. Ale brzy toho ta jedna litovala. — „To jsme se přec jen neměly koupat.“ — ‚A proč by ne?‘ — „Byli by
