Stránka:JIVANKA, Jar. - Jeremias a jeho pláč.djvu/7

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

když chřadnuli hoch i kojenec — na ulicích města.

12Matkám svým pravili: — kde obilí a víno?

když chřadnuli jako probodený — na ulicích města,

když hynuly duše jejich — na ňadru matek jejich.

13Co ti dosvědčím, co tobě přirovnám — dcero Jerusalemská,

co tobě připodobním a jak tě potěším, — panno dcery Sionské,

poněvadž jako moře jest velké potření tvé, — kdo tě zhojí?

14Proroci tvoji viděli tobě – zlo a faleš

a neodkryli viny tvé, — aby odvrátili zajetí tvé,

a viděli tobě – výroky klamné a svedení.

15Spínali nad tebou ruce — všichni přecházející cestou,

syčeli a kývali hlavou svou — nad dcerou Jerusalemskou,

pravili: jest toť to město — dokonalé krásy a radost vší zemi?

16Rozevřeli nad tebou ústa svá — všichni nenávidějící tě,

syčeli, skřípali zuby, — pravili: pohltili jsme zcela,

toť den, který jsme očekávali, – našli jsme, viděli jsme jej.

17Učinil Jahve, jak uložil sobě, – splnil řeč svou,

kterou rozkázal od dnů dávných, — rozbořil a nebyl milostiv;

radoval se nad tebou nepřítel, — vyvýšil moc utiskovatelů tvých.

18Křičelo srdce jejich ku Pánu: — hradbo dcery Sionské,

dej sestoupit slzám jako potoku — ve dne, v noci,

nepopřejž přestávky sobě, — ať neumlká dcera očí tvých.

19Povstaň, vydej zvuk v noci, — při začátku bdění,

rozlej jako moře srdce své — před tváří Pána,

vyzdvihni k němu ruce své — pro duši hochů svých,

schřadlých hladem — na rohu všech ulic.

20Viz, Jahve, a popatř, — s kým jsi tak zacházel;

hle, pojídají ženy plod svůj, — hochy, které nosily na rukou,

hle, zavražděn jest ve svatyni Páně — kněz a prorok.

21Leželi na zemi ulic — mladík a stařec,

panny mé a jinoši moji, — padli mečem,

zabil jsi v den hněvu svého, — odpravil jsi, nebyl jsi milostiv.

22Voláš jako v den slavnostní – strachy mé zvůkol,

a nebylo v den hněvu Jahvova — útěkem vyváznuvšího a se spasivšího,

kterého jsem já na rukou nosil a vyrůsti mu dal, — nepřítel můj popravil je.


Hlava třetí.

1Já jsem muž, jenž jsem viděl ponížení — holí hněvu jeho.

2Mne k běhu povzbudil a dal mi kráčeti — do tmy a ne ku světlu.

3Vskutku na mne obrátil a otočil ruku svou — každého dne.

4Padlo maso mé, — a kůže má obestřela kosti mé.

5Vystavěl na mne a obemknul mne — hořkostí a soužením.

6Dal mi bydleti v temnostech — jako mrtvým na věky.

7Obehnal mne a nevycházím, — těžkým učinil železo mé.

8Poněvadž jsem křičel a o pomoc volal, — učinil je modlitbou mou.

9Obehnal cestu mou kameny, — stezky mé převrátil.

10Medvěd, úklady strojící mně, On, — lev ve skrýších.

11Cesty mé odbojného a roztrhal mne, — učinil mne zmalátnělým.

12Kráčel luk jeho, a postavil mne — za terč šípu.

13Uvedl v ledviny mé — syny toulce.

14Byl jsem smíchem všemu národu svému, — zpěvem strun po celý den.

15Nasytil mně hořkostmi, — napojil mne ponížením.

16Umenšil oblázkem zuby mé — a přikryl mne prachem.

17Zapudil jsi z míru duši mou, — zapomněl jsem dobra.

18I řekl jsem: zahynula ozdoba má, — — a důvěra má v Jahveho.

19Vzpomeň zkázy mé a pronásledování mého — ku záhubě a hořkosti.