pověď! Byl v tom případě pouhým nástrojem Jahvovým. Z toho se vysvětluje, že proroci mluví o věcech, které se mají státi, hned v čase minulém, hned v přítomném, hned budoucím. — A právě z této nejasnosti nejlépe vysvítá božskost a pravost jejich proroctví. — Tak na př. prorokuje Balaam v Numeri 24 17:
„Vychází hvězda z Jakoba,
povstává hůl z Israele,
a pobíjí vůdce Moabské,
a pustoší všechny syny Setovy.“
Zde Balaam sám nevěděl, co blíže znamenají, na koho se vztahují jeho slova. Viděl v extasi hvězdu a hůl, kterak obě vycházejí z tábora israelského, — vypovídá to, co viděl. On jest si jen vědom, že věci tyto znamenají pro Israele něco velmi důležitého a významného, — neboť hůl jest pro Orientálce odznakem moci vladařské, hvězda symbolem velké důstojnosti, — ale bližšího a určitějšího významu toho neví!
Tolik všeobecného o prorocích pro porozumění Jeremiáše, největšího proroka, genia Israelského. —
V životě Jeremiášově jeví se tak markantně působení Jahvovo, tak neodbytně vnucuje se nám jeho činností pravda božského, nadpřirozeného původu proroctví, že nemůžeme déle odporovati. Jeremiáš převyšoval svou dobu duševní svou úrovní, svým prorockým nadáním, prozíral několik století napřed, — a přece zároveň musíme doznati, že prorok, genius, jakým byl Jeremiáš, nemohl se lépe uplatniti než právě v době, ve které žil. Jeremiáš předčil svou dobu, — ale hodil se k ní nejlépe. Život Jeremiášův spadá mezi léta 650—579, do doby, která znamená pro jeho národ národní i náboženský úpadek a katastrofu.
Jeremiáš, syn Helkiův, narodil se v Anatot, osadě ležící ¾ hodiny severně od Jerusalema. Otec jeho byl potomkem onoho Abiatara, jemuž Šalomoun (II. Král. hl. 2.) vyhnanstvím z královského sídla odvděčil se za všechny jeho zásluhy, jichž si získal o Davida. — Ve vyhnanství tedy zrodil se Jeremiáš! — A právě vyhnanství poskytlo mu onoho vzdělání, vnuklo mu ony myšlenky a idee, kterých by mu prostopášný tehdy Jerusalem nedal. Otec a matka vykládali mu s tichým bolem o slavné zašlé minulosti svého rodu, o slavném předku Abiataru, kterému měl David děkovati za zreorganisování království. Slyšel o dávných dějinách vlasti až po Mojžíše. Z této úchvatné minulosti čerpal malý Jeremiáš lásku k vlasti, k národu někdy tak slavnému, — a nyní do záhuby se ženoucímu. Umínil si obětovati svůj život a své síly vlasti, — — — když tu ho povolá Jahve v 18. jeho roce za proroka a ukáže mu jeho cíl životní, úřad prorocký! — — —
Až dosud domníval se Jeremiáš, že zabrání náboženské i národní katastrofě svého národa tím, že bude s láskou a obětavostí pracovati a usilovati o to, aby jeho národ politicky se povznesl a nábožensky dospěl k čistému pojímání Boha a Jeho náboženství. — Tuto reformu chtěl Jeremiáš provésti hladce, nestavě se nijak násilně proti stávajícím poměrům. — — Tu mu však Jahve, vyvoliv ho za proroka, poroučí zcela něco jiného. „Ano, miluj svou vlasť, praví mu, ale lásku svou k ní ukaž tím, že jí budeš kázati můj hněv, kterým rozdrtím tento národ, — že vystoupíš zcela rozhodně proti nehodnému mému uctívání od lidu a kněžstva jeho! Neboť jen úplná záhuba a nejpřísnější trest polepší národ tento, který má zatvrzelé srdce“.
Jeremiáš ubírá se nyní, poslušen jsa rozkazu Jahvova, s krvácejícím srdcem do Jerusaléma, káže tyto myšlenky proti své vůli, — — a právě těmito ideami předchází svůj věk a své současníky.
Jeremiáš vystupuje proti politickým názorům své doby; poučen jsa od Jahveho, že tímto směrem činnost jeho jest marna, bezúspěšna, počíná si při tom rozhodně, jedná rázně, hrozí záhubou. — Politická hladina byla tehdy velmi rozvířena; judští králové Joakim, Joachin, Zedekiáš a s nimi všechno kněžstvo a šlechta sympatisovali s nespolehlivým Egyptem proti Babylonu, mezi nimiž oběma rozpoutal se prudký boj na život a na smrt o vlastnictví bohaté Syrie. Jeremiáš marně upozorňuje, že podobnou politikou zničí se vlast a národ. Nic naplat; káže hluchým uším. Marně hlásá, že mocný Babylon zničí Jerusalem za jeho spojenství se lstivým Egyptem, jenž v rozhodné chvíli jej opustí; jeho slova vybízející Judsko ku spolku s Babylonem [Jerem. 21.1—10] zanikají. — Záhuba se blíží. Roku 605. dobyt Jerusalem, král Joachim s rodinou, šlechtou a kněžstvem odveden do zajetí [IV. Král. 24.1—17]. Léta 586. vzat Jerusalem od Nebukadnezara podruhé, oslepený král Zedekiáš odveden s 8000 nejlepších
