nese XII., někteří kmenové hebrejští do dolin babylonských, podmanili si původní obyvatelstvo a usadili se tam. Některé čeledi táhly dále k Haranu. Odtud vystěhovala se čeleď Abrahamova (Genese XII. a XIII.) do území nynější Palestýny. — Tito kmenové zachovávajíce neustále víru v jednoho Boha měli též i nadále pro její utvrzení a posilu mezi sebou pravé proroky Jahvovy. Když pak modloslužba zachvátila i hebrejské kmeny, — a Jahvovi věrnými zůstali pouze Israelité, — vyvolil si Bůh tento národ zvláště za nositele idee messiánské, - vzbuzoval i nadále mezi ním proroky. — Že též u jiných národů vyskytovali se proroci, pokud oni národové věřili v jednoho Boha, — a ne pouze mezi národem israelským, — dosvědčuje nám historie Balaámova (Numeri XXII.—XXIV.). Balaám nebyl Israelita, byl Aramajec, — a přec byl pravým prorokem Jahvovým, poněvadž jeho kmen v době, kdy táhli Israelité z Egypta do země zaslíbené, byl monotheistický.
Pravým prorokem Jahvovým se stal jen ten, koho Jahve k tomu zvláštním způsobem vyvolil. Tu nebylo rozdílu stavu, pokolení, věku. Prorokem se stal na zavolání Jahvovo chudý pastýř (Amos), syn vznešené rodiny (Oseáš, Jeremiáš), mladík i stařec, muž i žena. Často se vzpíral povolaný k úřadu prorockému vůli Jahvově, — ale,nic naplat, Jahve ho povolal za proroka, — a proto musí plniti vůli Jeho. Tak se omlouvá na příklad Amos, že za to nemůže, že se stal prorokem, neboť Jahve ho bez jeho svolení k tomu vyvolil:
„Zařve-li lev,
kdo by se nebál;
promluví-li Jahve,
kdo by se neměl prorokem státi,“(Amos 3 9).
A Jeremiáš se vymlouvá, že neumí mluviti a proto že není způsobilý k úřadu prorockému, — a Jahve mu odpovídá:
„Půjdeš a všechny věci, kteréžkoliv rozkáži tobě, mluviti budeš (Jerem. 1 7).“
Poněvadž Jahve takto si volil proroky, proto mluvil i prorok myšlenky ne své, nýbrž myšlenky Jahvovy. Proto byl za takových okolností zástupcem Božím. Ve jménu Jahvově napomínal, káral, trestal, — budoucí věci předpovídal. Z toho si též vysvětlujeme i onen fakt, že názory proroků byly často diametrálně protivny s názory současníků jejich, — mezi proroky a jejich dobou byla nepřeklenutelná propast. Proroci byli geniové, jejichžto idee daleko předstihovaly současnou dobu. Tak na příklad:
Politické myšlenky proroků různily se od politických názorů vůdčích kruhů israelských a judských. Isaiáš a Jeremiáš sledují svými hrozbami a kázaními zcela jinou politiku než králové judští. Politika Isaiášova a Jeremiášova by zajisté spasila říši judskou, kdežto záměry králů judských, současníků Isaiášových a Jeremiášových, říši judskou zabily.
Náboženské a mravní názory proroků byly jiné než vládnoucích kruhův kněžských a lžíprorockých, jakož i různé od převrácených názorů mravních lidu. Proroci rozšiřovali lepší a dokonalejší pojetí o víře a povinnostech z víry plynoucích, Bojovali proti mrtvé liteře zákona, která ubíjí, — proti formalismu, — kázali teplé, oživující světlo víry. Tak oproti zvrhlým kruhům kněžským kázali, že úcta Boha nezávisí jen na velkých obětech, přinášených pouze pro chválu lidskou, nýbrž záleží v srdci Jahveho milujícím, Jemu věrném. „Jahve nežádá obřízky těla, nýbrž obřízky srdce! Nemá zalíbení v tom, přináší-li Mu kdo nesčetná stáda volů, — a na svých statcích utlačuje zástupy chudých, — z mozolné jejich práce odívá se v šarlat a purpur! — Běda Vám, kněží a lžiproroci, kteří kazíte lid a odvracujete ho od poznání Jahveho.“ — Tak a podobně kázali proroci.
Jest proto snadno pochopitelno, že proroci byli pro tuto svou činnost a pro své názory, jejichž uskutečnění znamenalo převrat stávajících poměrův, od zkažené šlechty israelské, od pokleslého kněžstva, které stálo ve službách zvrhlých králův a často hlásalo ne vůli Jahvovu, ale choutky vládnoucích, nenávidění a pronásledování. Výroky a knihy prorocké byly páleny a hubeny, — proroci z vlasti své vypuzováni, — ano i usmrcováni! — Podobný osud stihl i proroka největšího, Krista, jímž končí řada proroků, — jen s tím rozdílem, že Kristus dokonal své světové, Božské poslání v míře nekonečně dokonalejší než velký Isaiáš a Jeremiáš, — — — Vykrvácel na kříži!
Jest se ještě zmíniti o „vlastních proroctvích“ v knihách prorockých. Jsou to ta, jež se vztahujína Messiáše a Jeho říši. — Prorok přijímal proroctví, výpovědi o budoucích věcech, od Jahveho. A tu se i stávalo, že prorok kolikráte sám nevěděl, co znamená jeho vý-
