6.
Jítili mám světem nejšířejším?
mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, než co věděti
nelze umem denně zmatenějším;
Host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
stláti začal srdce poupěti,
bode, sladí: mám to trpěti?
či všem péčem výhost dáti zdejším?
Hned své slzy roním od žele,
hned jsou líce, oči veselé,
lkám a zase plesám v dobu krátkou;
Poshovte jen milí přátelé,
a vy mlčte tváře kyselé,
nechejte mi bolest tuto sladkou.
7.
Zvučné znějí zvonů hlasy svaté,
k posvíckám se strojí osada,
mládež kvítím cestu vykládá,
v chrám se hrne ňádro bohem zňaté;
I mé srdce pudem divným jaté
tam mé nohy jíti nabádá,
netuše, že tu je prorada
Milku v pouta více vkuje zlaté:
Sotva vkročím, vidím v bílé říze
letmo klečícího anděla,
ducha v nebi měl a oči v knize;
A když pohnul tvář a hlavu vznášel,
koho zděšenost má uzřela?
tu, co ondy při lípě jsem našel.
