10
[145]všem Žabovic Skokanům hrdopyškům smysly pomátla.
K nim tady reptajecím vece povstav Roztahubák král:
„Bratři milí! Myši já nezabil jsem, anižto hynoucí
spatřil jsem; ta hrajíc si zajisté v louži se zalkla
žabčí nápodobíci plování. Ti mne padouši
[150]křivě nyní pranevinna viní. Nuž jářku vynajděm
spůsob, jakže bychom zahubit Myši mohli potouchlé.
Tož tedy já vypovím, jak zdá se mi býti co nejlíp:
vykrášlíce brní tělo rozpostavme se vesměs
při břehu nejzazším, kde je místo propastito příkré.
[155]A kdy na nás pluky jich vyhrnouce se branně potáhnou,
uchvátíce za helm, kdokoliv proti přistane blízko,
přímo do louže hlubin s oružím soky pádem uvrzme.
Takto tudíž ve vlnách utopíce ty nevědy-plavce,
zdvihnem mysli blahé tady nad vrahy vítězi pomník.“
[160]Takto praviv předolal je řečí, že se do zbroje vrhli:
listím slézovným obklíčili lýtka si vůkol,
a z cviklí zelených krásných měli pláty krunýřné,
listy kapust a zelí na štíty pořídili řádně,
ostrá síť dlouhá posloužila dřevce za táhlé,
[165]hebkokožích skořepinky slimáků na hlavy vetkli.
Shlukše se těsnořadím stanuli jsou na břehu příkrém,
potřasujíce kopištěm, a každý plál udatenstvím.
Božstvo zatím zavolav hvězdisté Zevs na nebesko
vojny převalný rozruch ukázav a bojce silácké,
[170]četné obrovské, dlouhánské dřevce nesoucí,
jak když Centaurův voj stoupá nebli Gigantův.
Usmívav tázal se, bohův kdoby přispěti ráčil
či Skokanům či Myším, pak Athénce povídati jal se:
„Dcerko milá, tedy jistě Myším na pomůcku potáhneš?
[175]vždyť přece poskakují napořád v tvém chrámě si všickni
sádla tukem se blažíce, lahůdkami různorodými.“
Tak tedy děl Kronovec, pak Athénka-rozenka mu řekla:
„Otče milý! toť nikdy Myším bych utiskovaným já
nešla pomáhat, žeť jsou páchali drahně mi zlého,
[180]věnce kazíce jakož pro olej světlošky kahánce.
