byla knihou Mojžíšovou, jak tomu bylo v nejstarších dobách, kdy existovalo pouze mojžíšské jádro našeho pentateuchu.
11. Jest pochopitelno, že za těchto okolností se citovaly v dobách pozdějších slovy »Mojžíš praví, píše,« »u Mojžíše čteme« atd. i jiné části z doby mladší pocházející, podobně jako my dosud citujeme poslední kapitoly Dt pod jménem »5. knihy Mojžíšovy …« ačkoliv víme najisto, že kapitoly tyto od Mojžíše nepocházejí.
12. Jest těžko popříti, že ve starých dobách vládl zvyk, knihy podle poměrů časových různě opraviti, zpracovati, redigovali. Mohl-li tak činiti lidský spisovatel, mohl tak učiniti aneb i činiti božský spisovatel se svojí knihou, zákonníkem Mojžíšským. S pojmem inspirace se dá docela dobře srovnati, že hlavni autor pentateuchu Duch sv. vedl inspirované autory k tomu, by nepotřebné, zastaralé věci ze zákonníka vyloučili, jiná ustanovení změnili, souvislost vloženými spojkami nahradili tu, kde jí nebylo atd., aniž by proto bylo třeba název »thora Mojžíšova« měniti[1].
Pravdu tedy má Hoberg[2], když píše: »Der Pentateuch ist das Produkt der religiösen Entwicklung unter dem Offenbarungsvolke von Moses bis auf die Zeit nach dem babylonischen Exil auf Grundlage der von Moses geschriebenen Bestimmungen.«
13. Není pochyby, že autor resp. autoři pentateuchu užívali ústních i psaných pramenů; dnes nám však nelze na jisto určiti, kolik těchto pramenů bylo, ani kam až jeden sahá a kde druhý začíná. Všecko, co se v této příčině tvrdívá, nepřesahuje mezí více neb méně pravděpodobné domněnky, poněvadž uváděné charakteristické známky jednotlivých pramenů nejsou tak spolehlivy, aby vylučovaly jakoukoliv pochybnost.
(Salvis quoad omnia auctoritate ac iudicio Ecclesiae).
