δ) Kritika často při tomto rozboru pramenů se dopouští logické chyby, zvané »circulus vitiosus«, který by se dal vysloviti asi takto: I. Místo Písma sv. A třeba připsati k pramenu J, poněvadž místo toto jeví sloh jahvistický. II. Poněvadž místo A patři k J, proto zvláštnosti stylistické tohoto místa dlužno považovati za charakteristické vlastnosti slohu Jahvistova.
ε) Více než kde jinde jest zde míti stále na paměti, že obsah mívá veliký vliv na volbu slohu; jiný sloh že jest volit jednomu a témuž spisovateli, chce-li podávati lidové tradice ve formě výpravné, jiný sloh, chce-li věrně zaznamenati znění zákonných zvyků a positivních ustanovení, jiný, chce-li podati řeč povzbuzující k zachovávání těchto zákonů atd. Ostatně třeba doznati, že sloh každého spisovatele se postupem doby mění tak, že mnohdy spisovatel sám po 20—30leté činnosti literární nehlásil by se ani k prvním počátkům svých prací, kdyby podpis jeho mu nepravil nade vší pochybnost, že kniha jest skutečně jeho; ano i okamžitá nálada rozhoduje nemálo o jakosti stylu.
Přidáme-li nyní tento charakteristický znak jednotlivých pramenů, totiž slohové zvláštnosti, ke všem předcházejícím znakům, nemůžeme na svém úsudku ničeho měniti a budeme střízlivě čísti slova Gunklova (l. c. str. LXXI a n.): »Die Unterscheidung dieser drei »Quellenschriften« der Genesis ist ein gemeinsames Resultat der alttestamentlichen Wissenschaft, an dem anderthalb Jahrhunderte gearbeitet haben. Seit dem Erwachen der modernen protestantischen Wissenschaft von der Bibel hat man die kritischen Fragen an der Genesis mit besonderer Vorliebe behandelt. Ein ungeheuerer Aufwand von Fleiss, von Scharfsinn, von genialer Konzeption ist an diese Arbeit verwandt worden; und ein Werk ist als Resultat zustande gekommen, auf das der Theologe stolz sein darf.«
Za vodítko při rozluce pramenů brává se konečně též
f) různé psychologické stanovisko autorů jednotlivých pramenů, t. j. jejich způsob nazírání, různě ohraničené představy týchž věci. různé tendence, záliba pro ty neb ony předměty atd.
Tak prý Elohista nelíčí ani tak vystupující osoby, jako spíše události; Jahvista sice líčí též události jednotlivé, ale vždycky
