Stránka:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf/142

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

poetickou stavbu opomenul v textu označiti[1], poznamenává (l. c. str. 98): »Diese Worte, in gewichtiger Ausführlichkeit, in rhytmischer Sprache, klingen wie ein, wenn auch schwacher, Nachhall eines Hymnus auf die Herrlichkeit des Menschen, eines Hymnus, wie er etwa in Ps 8. vorliegt.«

O celé pak perikopě píše (l. c. str. 108): »P’s Styl … hat hier etwas von lapidarer Grösse, namentlich in den berühmten Worten: Es werde Licht! Der Schriftsteller redet hier, indem er schweigt.« Srov. též str. 104 tamtéž.

Mezi P a J v dějinách pravěku jest tolik podobnosti, že sám Budde se domnívá, že jest zde P závislý na některém z pramenů, z kterých čerpal též J! Domněnku tuto sice Gunkel zamítá (l. c. str. 89), aby vsak zachránil pro P »suchý sloh učeného právníka«, přičítá všecky poetické motivy vyskytující se v P předloze, z které prý P čerpal. Pro existenci této předlohy vsak nemůže podati žádných positivních důvodů.

P miluje prý schémata a genealogie, poněvadž odpovídají jeho snaze po vědeckém roztřídění; proto se mu též přičítá Gn 5; 10; 11 10nn, 25 12nn, 36, a přece i Jahvista, který jeví tak jemný smysl pro poesii, podává Gn 4 1.17—24 rodokmen Kainův a 4 25—26, 5 29 rodokmen Sethův!

P prý vyhýbá se rčením anthropomorfistickým, které tolik miluje J, a přece ve zprávě o stvoření jest tolik anthropomorfistického! Bůh pracuje po šest dní, Bůh odpočívá sedmý den. K Gn 2 2 poznamenává Gunkel: »Dieses »Ruhen« Gottes ani siebenten Tage ist ein starker Anthropomorphismus; noch stärker Ex 31 17: »am siebenten Tage ruhte er und erholte sich««[2].

  1. Verš tento skládá se ze tří členů:
    וַיִבְרָא אֱלֹהִים אֶת־הָאָדָם בְּצַלְמוֹ Stvořil pak Bůh člověka k obrazu svému,
    בְצֶלֶם אֱלֹהִים בָּרָא אֹתוֹ k obrazu Boha stvořil ho,
    זָכָר וּנְקֵבָה בָּרָא אֹתָם muže a ženu stvořil je.

    V každém členu vyskýtá se forma slovesná od koř. ברא‎ ve druhém členu místo zájmenné přípony čteme podst. jm. (אלהים‎) ve třetím postaven předmět v čelo věty; první dva členy tvoří zkřížený „parallelismus tautologicus“, třetí člen k prvním dvěma stojí v poměru rozčlenění synthetického (Hoberg M. u. P. 116 a 117).

  2. I tento verš se „silným antropomorfismem“ se přičítá k P. Viz Baentsch, Exodus. str. 268.