schreiten dürfen, wird hier der Literarkritik ein grosses Mass von Freiheit eingeräumt«. »Es darf nur nicht an dem inspirierten Charakter dieses von nachmosaischen Schriftstellern hinzugefügten Gutes gerüttelt werden«[1].
Za jakési měřítko, dle kterého jest pozdéjší dodatky rozlišovati od původního textu, klade Hoberg (Biblische Studien, VI. 1. n. 2. str. 9. Moses u. Pent. str. 68):
a) všeobecné reflexe; neboť Mojžíš podal jen fakty a jednotlivé zákony; úvahy všeobecné, abstrakce to z mnohých zákonů, sotva pocházejí od samého zákonodárce,
b) některé závěrky, jež ukazují konec perikop (Lv. 15 32n, 26 43b, 27 34),
c) jistá ustanovení, jež za doby Mojžíšovy nemohla býti dána, na př. podobné zákony, jež předpokládají pevná sídla (Lv. 25 32—34).
Končíme tuto stať slovy téhož solidního kritika (Moses u. Pent. str. 69): »Die Wahrheit von der mosaischen Autorschaft des Pentateuchs hat folgenden Sinn: Der Pentateuch ist das Produkt der religiosen Entwicklung unter dem Offenbarungsvolke von Moses bis auf die Zeit nach dem babylonischen Exil auf Grundlage der von Moses geschriebenen Bestimmungen, welche dem Raume und der Bedeutung nach den weitaus grössten Teil des alttestamentlichen Gesetzbuches bilden«.
Na těchto úvahách nic nemění celá řada
2. důvodů vnějších, svědčících pro mojžíšský původ pentateuchu.
V Novém Zákoně
a) Kristus sám dosvědčuje, že Mojžíš Israelitům zákon vůbec dal, když se táže: »Nonne Moyses dedit vobis legem et nemo ex vobis facit legem? (Joan. 7 19).«
b) Mojžíšovi přičítají se jednotlivé zákony:
K malomocnému, zázračně uzdravenému, pravil Pán: »Vade, ostende te sacerdoti et offer munus, quod praecepit Moyses.
- ↑ l. c.
