Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/22

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

20


znám z tohoto dvora každého. Ba ano, byl čas, kde jsem nebýval zde v zimě a na řetězu. Pryč! pryč!“

„Vypravuj, vypravuj!“ řekl sněhulák; „ale nesmíš chrastit řetězem, neboť přitom chrupá mi hned v těle.“

„Pryč! pryč!“ zaštěkal pes. „Byl jsem psíčkem, malým a roztomilým; tak alespoň říkali. Tenkráte líhal jsem tam v zámku na aksamitové stolici, líhal jsem na klíně nejvyšší vrchnosti. Líbali mne a utírali mi pracky vyšívaným šátkem. Nazývali mne „Žoli“, to jest „krásným“. Potom jsem jim byl příliš velikým i dali mne k hospodyni. Dostal jsem se do příbytku sklepního; z místa, kde stojíš, můžeš viděti zrovna do něho; můžeš nahlednouti do komory, kdež byl jsem panstvem já. Bylo tam sice méně místa nežli nahoře, ale žilo se tam pohodlněji; nebyl jsem tam od dětí mačkán a tahán jako nahoře. Stravu měl jsem dobrou jako dřív a mnohem více. Měl jsem vlastní svou podušku, a mimo to byla tam kamna, která jsou, zvláště v nynější době, tou nejkrásnější věcí na světě. Zalezl jsem pod ně a trávil čas v úkrytu. Ah, o těchto kachlových kamnech sním až posud. Pryč! pryč!“