mohl, šel bych teď na led a klouzal bych se, jak jsem to viděl u chlapců; ale neumím běhati.“
„Pryč! pryč!“ zaštěkal starý hlídací pes. Byl trochu chraptivý od té doby, co přestal bytí psem domácím, co přestal líhati pod kachlovými kamny. „Však tě slunce naučí běhati. Viděl jsem to minulý rok u tvého předchůdce. Pryč, pryč, a všecko je totam!“
„Nerozumím ti, kamaráde,“ pravil sněhulák. „Má mne snad tam ta nahoře učiti běhat?“ Mínil tím měsíc. „Vždyť před chvilkou utekla, když jsem se na ni přísně podíval; ale teď se sem plíží opět s jiné strany.“
„Ty pranic nevíš,“ řekl hlídací pes; „ale což divu, vždyť tě teprv nedávno slepili. Co vidíš teď, je měsíc, a co zašlo, bylo slunce. Zítra se opět dostaví a jistě tebe naučí sběhnouti do příkopu. Počasí se brzy změní, cítím to v levé zadní noze, škube mě to v ní. Nastane obleva.“
„Nerozumím mu,“ řekl sněhulák k sobě; „ale tuším, že co mi pravil, jest nepříjemné. Ta, kteráž na mne zářila a oči vyvalovala a kterou nazývá sluncem, není mi také přítelkyní, jakýsi vnitřní hlas mi to šeptá.“
