Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/18

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

16


Sněhulák.

„Až to ve mně praští, tak znamenitě mrzne!“ řekl sněhulák. „Ostrý vítr může nám opravdu vdechnouti život. A kam poděla se ta zářivá, která tu na mne tak čuměla?“ Myslil tím slunce právě zacházející. „Však ona mne nedonutí ke mžourání, dovedu se držeti ještě pohromadě.“

Dvé třírohých kusů cihel sloužilo mu za oči. Ústa jeho nahrazovala stará radlice, proto měla i zuby. Narodil se při hlučném pokřikování chlapců, pozdraven byv zvoněním rolniček a praskáním biče veselé sanice.

Slunce zašlo, v modravém vzduchu vynořil se úplněk, kulatý a velký, jasný a krásný.

„Teď ji máme zase s jiné strany,“ pravil sněhulák; domnívalť se, že to slunce opět se ukazující. „Odvykl jsem jí, aby se na mne cenila a oči vyvalovala. Ať si tam nahoře teď visí a alespoň tolik světla vydává, abych při něm sebe sama viděl. Jen kdybych věděl, jak to navleci, abych se dostal z místa. Ó jak rád bych se dostal odtud! Kdybych