10
lamutili mě,“ pravil k sobě; „však já je napálím!“
A napálil je. Odešed nevrátil se za dne ani v noci, a jeho žena byla vdovou po živém muži. Druzí chrobáci dokládali, že přijali do své rodiny tuláka. Žena jeho byla jim nyní obtíží.
„Zůstane u mne jako nevdaná,“ pravila matka, „jako mé dítě. Fuj, hanba té ničemné duši, která ji nechala na holičkách!“
Chrobák dostal se zatím na silnici; na kapustovém listu přeplul příkop. Ráno dostavili se z nenadání dva lidé; spozorovavše chrobáka vzali ho do ruky a obraceli na vše strany; oba byli nesmírně vtipní, zvláště chlapec. „Alláh[1] vidí černého chrobáka na černém kameni v černé skále! Není to tak v koránu[2]?“ tázal se a přeloživ jméno chrobákovo do latiny, popisoval jeho rod a povahu. Starší učenec nebyl pro to, aby jej brali s sebou domů; myslil, že tam mají rovněž tak pěkné exempláry, což ovšem nezdálo se chrobákovi přílišnou zdvořilostí.