Stránka:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu/58

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


tečně nadané rozumem. Tito tedy buď nečiní nic proti němu, nebo činí-li co, jest to bez jich vlastního souhlasu, a tudíž musí býti omluveni. Ale bráti zákony přirozené z projevů souhlasu těch, kdo častěji porušují je, než zachovávají, jest v pravdě nerozumno. Nad to lidé odsuzují totéž u jiných, co schvalují na sobě; na druhé straně veřejně doporučují to, co soukromě odsuzují, vyslovují svá mínění více, jak je slyšeli, než jak o nich přemítali, a souhlasí více ze záští k některému předmětu, z bázně, naděje a lásky nebo jiného některého vzrušení mysli než z pravého rozumu. A tudíž se přihází, že celá tělesa národní často konají ony věci s největší jednomyslností a opravdovostí, o nichž oni spisovatelé velice ochotně přiznávají, že jsou proti zákonu přirozenému. Avšak poněvadž všichni připouštějí, že jest učiněno právem, co není učiněno proti rozumu, jest nám posuzovati toliko ony činy za nesprávné, které se příčí pravému rozumu, to jest, které odporují některé určité pravdě, vyvozené správným usuzováním z pravdivých zásad. O tom pak, co jest učiněno nesprávně, říkáme, že jest učiněno proti některému zákonu. Zákon tudíž jest pravý rozum, který, jsa neméně částí lidské přirozenosti než nějaká jiná mohutnost nebo affekt mysli, jest také zván přirozeným. Tudíž zákon přirozený, abych jej vymezil, jest předpis pravého rozumu,[1] o tom, co jest buď činiti, neb čeho jest nechati ke stálé záchově života a údů, pokud na nás sejde.

  1. Pravým rozumem v přirozeném stavu lidí nerozumím jako mnozí neomylnou mohutnost, nýbrž úkon usuzovaní, to jest, vlastní a pravdivý úsudek každého člověka o oněch jeho činnostech, jež mohou vyjíti buď v škodu neb prospěch jeho sousedů. Nazývám jej vlastní, poněvadž, ač ve státu rozum vládcův, to jest, občanský zákon, jest nutně přijímán za právo od každého jednotlivého poddaného, přece za stavu mimo tento stát, kde nikdo nemůže rozeznati pravého rozumu od nepravého, leč srovnávaje jej se svým vlastním, každého vlastní rozum jest považovati nejen za pravidlo pro jeho vlastní činy, které konají se na jeho vlastní nebezpečí, nýbrž i za měřítko rozumu druhého v takových věcech, jež se ho týkají. Nazývám jej pravdivým, to jest uzavírajícím z pravdivých a správně sestavených zásad, protože porušení zákonů přirozených spočívá v nesprávném usuzování či spíše v pošetilosti oněch lidí, kteří ne-