Stránka:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu/31

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Pontia Telesina.[1] Tento, pobíhaje s hlasitým voláním všemi setninami svého vojska v oné pověstné srážce se Sullou,[2] zvolal, že Řím sám tak jako i Sullu jest nadobro zničiti, neboť tam že vždy budou vlci a uchvatitelé jejich svobody, dokud les, který je hostil, nebude vymýcen z kořene. Abychom mluvili nestranně, obě rčení jsou velmi pravdivá, že člověk člověku jest bohem, i že člověk člověku jest nejhorším vlkem. První jest pravdivé, srovnáváme-li občany mezi sebou, a druhé, srovnáváme-li státy. Tam jest jakási poměrná podobnost s božstvem, totiž v spravedlnosti a lásce, blíženkách to míru, avšak zde dobrým lidem jest se hájiti (pro zkaženost špatných) tím, že vezmou útočistě ke dvěma dcerám válečným, lsti a násilí, t. j. jasnými slovy, k nepokryté zvířecí dravosti. Ač lidé vrhají si to ve tvář navzájem jako výtku ze zvyku jim vrozeného pozorovati svá vlastní jednání na osobách jiných, kde jako v zrcadle všechny věci na levé straně jeví se na pravé, a všechny věci na pravé straně zcela jasně na levé, přece přirozené právo sebezáchovy, jehož dostává se nám všem z nezdolných přikázání nutnosti, nepřipouští toho za chybu, byť přiznalo to neštěstím. To pak, že u Katona samého, osobnosti tak veliké pověsti pro moudrost, nevole nabyla převahy nad úsudkem a stranictví nad rozumem do té míry, že touž věc; kterou považoval za spravedlivou v lidovém státu, pokládal za nespravedlivou v monarchickém, jiným snad by dalo příčinu k podivu. Avšak já byl ode dávna toho mínění, že nebyla to nikdy hlubší moudrost než všední, jíž dostalo se štěstí býti přijatelnou nestálému lidu[3] nýbrž že buď jí neporozuměli, neb bylo-li tomu tak, že ji zploštili a ukřičeli. Nejznamenitější činy a výroky jak Řeků tak Římanů byly povinny svou proslulostí ne tak rozumu, jako jich velikosti

  1. Pontius Telesinus, konsul římský, přívrženec Mariův, hájil, s počátku se zdarem, Říma proti Sullovi. Pozn. překl.
  2. Sulla (137—78 př. Kr.). vítěz nad Mariem, vůdce a krajní straník optimátů. Pozn. překl.
  3. Lat. text: že nebylo nikdy výborného výroku, který se zalíbil lidu, ani moudrost atd. Pozn. překl.