Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/85

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Cepy se utiší, mlatcové pak slyší, oč ptáci žádají. Ihned povídají: »Líto nám jich!« 

Ptáčkové čekají, zrníčka padají ze mlatu ven. Aj, ten byl ptáčků, chudých zpěváčku, veselý den. </poem>

Dítě umírající.

<poem> Ponocuje chudá žena; ku dítěti nachýlena u lože po tichu sedí, a co asi tuší ve bolavé duši, city její vědí. »Běda, máti!«  volá choré dítě, »milá máti, oko moje nevidí tě; ale vidí, vidí samé divé lesy a nijaké lidi ! Běda, máti, milá máti, oko moje nevidí tě, duše má se děsí.«  Na to máti ku milému pacholíkovi chorému ukojivě dí : »Sen, ubohé dítě, maně tebe děsí. Upokoj se a neboj se. Nejsou tuto lesy; máť u tebe sedí. I ve šeré noci době není se co báti tobě. Bůh o tebe vede péči, pomoc udělíatě uléčí.«  Ponocuje chudá žena; ku dítěti nachýlena u lože po tichu sedí, a co asi tuší ve bolavé duši, její city vědí. »Máti! milá máti! Nebudu se bčíti. Viz, ej, pacholíka lady; . na peruti letí, kyne mi a ukazuje utěšené sady a zelené háje jako ráje. Duše moje veselí se.«  Pacholíček utiší se. Máti se dítěti , do náručí vine ; — rosa z oka jí se line — líbá, rosí bílé čelo, líbá fialové líce : ale ledovité tělo líbání necítí více. (Varito a lyra.)