»Ejhle! má ruka hříšná budoucím věkům píše, jak Václav, rytíř svatý, si dobyl nebes říše, jak již jsa pacholátkem, andělské konal cnosti, osloněn leskem rajským nadzemské velebnosti, opuštěným útěchou, sirotkům otcem býval, v hříšníku bídném obraz posvátný Tvůrce vzýval; by bloudící uvedl k věčnému nebes otci, obětoval své péče, poklady, dni i noci.«
Mnich teď slova taje
zaslechnul,
jak tu hlas bolestný
povzdechnul.
»Slyš! od němé stěny
bolné pluje
ozvěna, již hlas můj
vyluzuje!«
Stařec, za mnichem jenž
hrůzně zbled’,
zdvíhá boluplný
vzhůru hled;
za pilířem kleče
slzy leje,
ano mnicha slovo
dál se chvěje:
»Podrážděn jsa nepřítel, že v prachu hříšné země vykvítá rajský kvítek, zdobící lidské plémě, uzavřel z prsou bratra cit lásky ven vyrýti a starý klam pekelný v útrobu jeho vlíti. By oběť duše zbožné nerušil lomoz denní, než zavznělo do jitra skřivánka pozdravení, ke chrámu v Boleslavi se béře české kníže, v svém duchu rozjímaje tajemství svaté kříže.
A Václav kořící se u brány chrámu klekne, tu nad ním meč zableskne a v bok mu ránu sekne, a rytíř svatý klesá, ach tvář milostná bledne, neb oko mroucí vraha — vlastního bratra zhledne!«
„»Dost, o dost! nevolej
věčný soud!
běda, duši hltá
hříchu proud! —
Smilování!«“ Tak u sloupu zazní
bědování.
Uděšen tu Chrystan
k sloupu spěl,
odkud hlas žalostný
starce zněl.
Před svatým zde křížem
kmet se vine,
srdce těchy prázdné
strastí hyne.
