Přeskočit na obsah

Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/78

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Drápem pekla čest národní rváti nehrozí se hnusní bídáci; neznajíce reci slast a slávu, klepotají v škůdců hlučném davu!

Vnuku, jak se můžeš honositi velebností předků slovutných? Jak na sloupy, hrady, rakve rýti znaků českým mečem dobytých, an ti českým slovem pozdraviti v onom světe nelze dědů svých? Slovem otců nikdy ti neznělo, co tvým rodem slavného se dělo! —

Duchové královských vyvolenců! Opatrujte řeč a národnost, žehnejte sbor velebných vlastenců, v národu rozpalte horlivost, by ve stínu Vašich slávověnců pěstoval svých velkých předků ctnost, by, ozbrojen národní hrdostí, zaryl prapor lva do skal věčnosti! </poem>

Otec a syn.

<poem> Temnou leje vůkol

lampa zář,

osvěcujíc mladou

 mnicha tvář;

kněze oko v slzách

tiše pluje,

ruka blanky bílé

popisuje.

Jistě slova hrozná

píše mnich,

neb se duch i ruka

leká jich;

písař v boloteskném

povzdychání

neznamená dveří

otvírání.

tiše sem vznešený

vstoupil pán,

písaře by sluchem

nebyl znán;

přes ramena mnicha

v blanku hledne,

čte — a hrůzou trne,

čte a bledne.

Hle, tu písař péro

odložil,

čelo bledé rukou

bolně kryl;

po mlčení dlouhém

oči sklopí,

slova čte, jež horká

slza kropí: