Svatyně hle! národu milého, v níž kamenů drahých skví se zář — Tam ostatky Václava svatého ruka víry kladla na oltář, před nimi by lidu veškerého jasnila se trudnobledá tvář, by svůj žal, své strasti české plémě žalovalo vojvodovi země.
Hledám kámen, pod nějž tělo Jitky milované láska vložila, jež dobrému Věnceslavu kvítky blaženosti v život uvila; bědovaly českých luhů dítky, když je krásná máť opustila; dcero sličná Rudolfa jasného, kdož památník zbořil hrobu tvého?
Jako kmet z velebných, dávných časů chrám se druhý tamo k nebi pne; stáří věků majíc za okrasu chová zbytky vlasti milené: hostí Ludmilu, světici, spásu, Vratislava kosti rekovné; Boleslav tam slavný odpočívá, Bořivoje česká vlast tam vzývá. —
Svaté pozdravení, tiché hroby! Sláva věčná. Přemyslovci, vám! Stínové velební krásné doby, opatrujte národnosti chrám: lejte vnukům do duše útroby — toť s bolestným srdcem zavzdychám — lejte do duše jim cit hrdosti, by nehanobili Matky kosti!
Kosti Matky — ach, ta slavná máti pod nevděkem synů krvácí! Odrodilý vnuk jí nechce znáti, hovor matčin v posměch obrací !
