na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jak by po širém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské ; a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládce s koně strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili.
Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se o jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. —
A z pod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom na koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí s tětivy hedbávné, střela ta zaryla se v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv utíká maní nemaní v širé pole ; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti : »Hoj, kdo přede mnou utíká v širé pole na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám a pouštívám tě, můj koni bujný!« Tomu hlasu kůň bujný porozuměl ; on prvním skokem — do půl pole,
