Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/448

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována


Dušičky se polekaly,
hneď na lesy posedaly.
‚Ach vy lesy, přikryte nás,
sám Pán Ježíš zapřel se nás‘.
»A jak my vás přikrýt máme?
A my samy zhořet máme.«
Dušičky se polekaly,
hneď na skály posedaly.
‚Skaly, skaly, přikryte nás,
sám Pán Ježíš zapřel se nás.‘
»A jak my vás přikrýt máme?
A my samy se pukáme.«
Dušičky se polekaly,
hneď na vody posedaly.
,Vody, vody, potopte nás,
sám Pán Ježíš zapřel se nás‘.
»A jak my vás potopíme?
A my samy vysycháme.«
Dušičky se polekaly,
hneď na peklo posedaly.
Peklo se jim otevřelo
a na věky uzavřelo.

Tamt. 212.

Láska.


Ej lásko, lásko, ty nejsi stálá,
jako voděnka mezi břehama.

Voda uplyne, láska pomine
jako lísteček na rozmarýně.

Tamt. str. 1.

Kouzlo.

Co to máš, děvečko,
co to máš za krásu?
když na tě pohlednu,
celý se zatřasu.

Co to máš, děvečko,
co to máš za líce?
Dyž na tě pohlednu,
zabolí mě srdce.

Co to máš, děvečko,
co to máš za ruce?
Dyž za tebó přindu,
domů se mně nechce.

Tamt. 2.


Karafiát.

Před vaší je zahrádečka,
zamyká sa,
a v ní roste karafiát,
netrhá sa.

Já ho mosím utrhnút,
dybych tam měl zahynút,
nemožem ťa, duša moja,
zapomenút.

Tamt. 10.