Děti, milé děti,
pod ploty sedajte,
pod ploty sedajte,
chleba si pytajte.
Dyž k horám dojeli,
syn sa jí rozplakál,
syn sa jí rozplakál,
pan sa jí rozhněval.
Vdovo, milá vdovo,
chceš-li s námi jeti,
mosíš svého syna
tady zanechati.
Vdova nemeškala,
březu ohýbala,
vintušku vázala,
syna do ni dala.
Dyž bude, synu můj,
větříček fúkati,
to bude, synu,
mati kolébati.
Když bude, můj synu,
lísteček padati,
to ťa bude, synu,
mati odívati.
Dyž bude, můj synu,
vycházať vězdička,
ty budeš mysliti,
že ide mamička.
A dyž vyšli z hájka
na dobré dvě míle,
Turek sa jí pytá:
Ach, lúto-li ti je?
Lúto mi je, lúto,
teho najmladšího,
teho najmladšího,
kvítka najdražšího.
A když už zajeli
za hory daleko,
teprú milú vdovu
bolelo srdečko. —
Zalomila vdova
rukama bílýma:
srdečko v ní puklo
nad dětma drobnýma.
Soudný den.
Svatý Michal trúbí trúbú:
Vstaňte, hříšní, poďte k súdu!
Na tom súdě, což tam bude?
Sám Pán Ježíš súdit bude.
Keří budú na pravici,
ti do nebe půjdú všeci.
Keří budú na levici,
budú všeci pekelníci.
Řekla sestra k druhé sestře:
»Poďme k Bohu, prosme ešče
a padneme na kolena
před stolicú Krista Pána.«
Odpověděl jim Kristus Pán:
»Jistě, jistě, já vás neznám!«
Dušičky se polekaly,
hned na hory posedaly.
‚Hory, hory, přikryte nás,
sám Pán Ježíš zapřel se nás.
»Jakož my vás přikrýt máme?
Samy se propadnút máme.«
