Vzal hůlečku, šel ze dveří,
šel ku svej prostřední dceři.
»Budeš-li mě ty chovati,
dy už nemožu dělati?«
Ona do komůrky vešla,
starý sotorek[1] přinesla:
»Dy nemožete dělati,
dite si chleba žebrati.«
Vzal hůlečku a zaplakal:
»Čeho jsem se též dočakal!«
A šel k tej nejmladší ceři
a vcházel v strachu do dveří.
»Budeš-li mě včil chovati,
dy já nemožu dělati?«
Ona do komůrky vešla,
pěkný koláč mu donesla:
»Tu máte, tatíčku, jezte,
moje děti mně kolibte.«
»Cerko, cerko moja milá,
tebe jsem najvěc trestával,
včil u tebe milosť dostal.«
»Dobře jste to mně dělali,
že jste mne z mladu trestali.«
Srdce mateřské.
Při jednej dolině
větr profukuje,
při druhej dolině
snížek poletuje.
Při třetí dolině
vdova dům buduje,
vdova dům buduje,
kolem ho cifruje.[2]
Jedú Turci, jedú,
před domem stanuli,
před domem stanuli,
na vdovu volali:
Vdovo, milá vdovo,
zanech budování,
zanech budování
a povandruj s námi.
Pane, milý pane,
já bych vandrovala,
kam bych děla dítky,
ubohé sirotky?
Jedno daj bratrovi,
druhé daj švakrovi
a to třetí malé,
to ssebú vezmeme.
Děti, moje děti,
ostávejte z Bohem,
ostávejte z Bohem,
už já povandrujem.
Mamičko má milá,
daj nám groš lebo dva,
daj nám groš lebo dva,
kúpíme si chleba.
