A ústa jeho líbají A rosou rajskou opo)en tu drahou, svatou otců zem zas usnul a zas dlouho snil, a oči, ruce zdvihají i měl překrásný, blahý sen — ku blankytným se výsostem, dej Bůh, by mu se vyjevil. </poem>
Duchu světa.
Tajen jsi ty oku smrtelnému,
duchu světa, srdce přírody!
Zjevuješ se však přec tvoru mdlému,
zkoumá-li jen tvoje výplody.
Tebe vidím, když se na východě
purpurová brána otvírá;
když tvé oko v krystalové vodě
na obraz tvé tváři pozírá.
Tebe vidím, když tu v lidském těle
velebná se duše zjevuje;
když sok líbá svého nepřítele, —
i když láska lásku celuje.
Tebe slyším, v oblačném když moři
hrůzoplodný hlahol hrochotá;
když se skály, hory, země boří —
i když slavík hájem klokotá.
Tebe slyším, když tu moudrost hlásá,
ctnosti hlas když se tu ozývá;
slyším tě, když rozkoš lásky jásá,
i když volnosti zpěv zaznívá.
Tebe cítím, když se srdce mého
nadpozemský plápol zmocňuje;
když tě vidím, slyším přítomného,
cítím tě — a cit mě zbožňuje!
(Vyt. r. 1841 v Básních.)
