a po bažině, po sluji modrá světélka laškují: dvě řady, devět za sebou, jako když s tělem k hrobu jdou; a žabí havěď v potoce pohřební píseň skřehoce, — A on vždy napřed — skok a skok, a jí za ním již slábne krok. Ostřice dívku ubohou břitvami řeže do nohou; a to kapradí zelené je krví její zbarvené.
»» Pěkná noc, jasná — v tu dobu spěchají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž — má milá, nic se nebojíš ?««
»Ach nebojím, vždyť tys se mnou, a vůle Páně nade mnou ! jen ustaň málo v pospěchu, jen popřej málo oddechu. Duch slábne, nohy klesají, a k srdci nože bodají!«
»»Jen pojď a pospěš, děvče mé! však brzo již tam budeme. Hosté čekají, čeká kvas, a jako střela letí čas. — Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?««
»To křížek po mé matičce.«
»»Hoho! to zlato proklaté má hrany ostře špičaté! Bodá tě — a mě nejinak, zahoď to, budeš jako pták!««
Křížek utrh a zahodil, a byli skokem třicet mil. —
