mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; - marná to touha v zašlý svět. </poem>
Loučení vězňovo s vlastí.
<poem> Nad temné hory růžný den vyvstav, májový budí dol; nad lesy ještě kol a kol letná co mlha bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev temných modré se vlny houpají; a v břehu jeho — v stínu hory — i širým dolem, dál a dál, za lesy — všude bílé dvory se chvějí až — jak mocný král, ohromný jako noci stín, v růžový strmě nebes klín nejzáz vrchů nejvyšší stál. Ledva že však nad modré temno hor brunátné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člunků běh i lehké veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání Na břehu jezera borový šumí háj, z něhožto drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se ve hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního — jak zpěvu — libé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, tam zase po horách mladistvé stromky sklání. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — To vše tu vězeň ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl.
