Stránka:E A Poe - Zlatý chrobák.pdf/71

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

měl ještě činiti? Zuřil jsem zlostí, klnul, zlořečil. Chopil jsem stolici, na níž jsem byl seděl, a hlomozil jí po podlaze, ale zvuk byl stále silnější, vše ostatní přehlušuje. Silnější — silnější — stále ještě silnější. A ti chlapi bavili se žvástajíce dále a smějíce se tomu. Bylo možno, aby toho neslyšeli? Všemohoucí Bože! — Oni to slyší. Tušili zajisté souvislosť. Znali asi význam všeho. Tropí si však jen smích z mé hrozné zoufalosti. — Takové byly mé myšlénky a jsou podnes. Tento smích zdál se mně býti pramenem vší trýzně mé duše. Vše ostatní bylo však snesitelnější nežli tato muka. Tento pokrytecký výsměch nemohl jsem déle snésti. Bylo mně buď hlasitě vykřiknouti, buď umříti. A teď — slyš! — opět silněji — a vždy silněji a silněji!

„Lotrové!“ vykřikl jsem, „nepřetvařujte se déle. Přiznávám se k činu — vytrhněte tato prkna! Zde! zde! Vizte, zde jest tlukot jeho děsného srdce!“