„Co jsou, Massa Will, již jsem vám řekl,“ přerušil Jupiter svého pána; „zlatý brouk je to, vše zlato, pouhé zlato, tělo, křídla — vše zlato — nikdy v životě svém jsem takového brouka neuzřel.“
„Nuže, dejme tomu, že to pravda, Jupe,“ odvětil Legrand, který, jak se mi zdálo, poněkud stal se vážnějším, než jak věc toho vyžadovala — „to však nebude příčinou, abys nechal bahňáky připáliti? Barva“ — nyní se obrátil zase ke mně — „jest ovšem taková, že by Jupiter mohl míti pravdu. Skutečně nikdy neviděl jste brillantnějšího lesku kovového, než jakým hrají jeho křídla; leč zapomněl jsem, že vy teprve zítra budete moci svůj úsudek o tom pronésti. Zatím mohu vám pouze jakous takous podobu jeho podati.“ Takto mluvě posadil se ke stolku, na němž byl inkoust a péro, ale žádný papír. Hledal ho v jedné z příhrádek, ale nenašel ničeho.
„Nic nevadí,“ pravil konečně, „tohle stačí!“ a vyňal z jedné kapsy své vesty něco, co papírem jsem mohl zváti, a jal se ruče něco perem na tom kresliti. Mezi prací jeho zůstal jsem, poněvadž mne stále záblo, v lenošce své vedle ohně. Když kresba byla hotova, podal mi ji zůstav na židli své nepohnutě seděti. V témž okamžiku zaslechli jsme hlasité kňučení a hned po té jakoby někdo po dveřích škrábal. Jupiter je otevřel, a veliký novofundlandský pes, patřící Legrandovi, vskočil do světnice. Šlechetné zvíře to jedním skokem ocitlo se na mých zádech a zahrnulo
