A také byl jsem pojat novou úzkosti; obával jsem se, že by tlukot tento i některý soused mohl zaslechnouti. A tu hodinka starcova odbila. S hlasitým výkřikem rozevřel jsem rázně stínidla lampy a vrazil jsem do pokoje. Jen jednou — jedinkrát zaúpěl. — Mžikem strhl jsem jej k podlaze a převrhl naň těžké jeho podušky. Potom zachechtal jsem se radostí, že dílo je dokonáno. Srdce však tlouklo přidušeně ještě několik minut. Ale o to jsem se nestaral. Stěnou zajisté nemohl nikdo toho slyšeti.
Konečně utichlo i docela. Stařec byl mrtev. Odstranil jsem podušky a ohledal mrtvolu. Žádné pochybnosti již — byl mrtev — mrtev, jakoby vůbec nikdy nebyl dýchal. Položil jsem svou ruku na srdce a nechal ji několik minut tak ležeti. O tepotu nebylo potuchy. Byl tedy naprosto mrtev. Jeho oko nemohlo mne již soužit.
Kdo mne posud ještě pokládá za šílence, upustí od této domněnky, když mu vylíčím, jakých promyšlených opatření jsem užil, abych tělo ukryl. Noci počalo ubývati, když jsem pracoval s tajůplnym chvatem. Nejprve jsem tělo rozčlenil. Uřezal hlavu, ruce i nohy. Potom vytrhl jsem z podlahy pokoje tři prkna a ukryl jsem vše do otvoru. Pak zadělal jsem prkna tak obratně a dokonale na dřívější místo, že nižádné oko lidské — ani ono vlastní starcovo — nebylo by pozorovalo i nejmenší změny.
Nebyloť ani čeho smývati — neboť nikde nezůstala nejmenší skvrna — ani nejmenší stopy
