otevřel jsem potichu. — Ach, jak tichounce — jak opatrně, aby nemohly závorky stínidel lampičky ani dost málo zaskřípnouti, otevřel jsem je, ale právě jen tak dalece, aby pouze jediný nepatrný paprslek padl na ono oko krkavčí. A to jsem tak prováděl po sedm dlouhých nocí, a to vždy právě v době půlnoční. Pokaždé však, nalezl jsem oko to zavřené, takže nebyl jsem s to odhodlati se k činu; vždyť nebyl to přece kmet, nýbrž zlověstné jeho oko, jež mne dráždilo.
Každého pak jitra, sotva že den zasvitl, vstupoval jsem směle v jeho světnici a mluvil s ním zcela nepředpojatě, oslovuje jej srdečným tónem jeho jménem a vyptával jsem se vždy, jak se vyspal.
Dojista byl by to býval neobyčejně uzavřený a prozíravý stařec, kdyby jen tušení byl měl, v jakém úmyslu jsem jej pokaždé o půlnoci, kdy spal, pozoroval.
Způsobem tímto když nadešla osmá noc, otvíral jsem s opatrností ještě větší, než jsem obyčejně činíval. Vteřinová rafije na hodinách pohybuje se rychleji, nežli tehda moje ruka. Ó jak jsem zaplesal! Sotva jsem se opanovati mohl. Pomyšlení, že stojím již na prahu jeho pokoje a že dvéře zcela polehounku vždy dál a dále otvírám, a že ve snu ani nejmenšího tušení nemá o mém tajemném záměru, připravovalo mne o smysly a rozvahu. Ó při této myšlénce jen stěží jsem se zdržel, abych se hlasitě nezachechtal.