by pánovi jeho napadnouti mohlo totéž mu palcem vyloupnouti.
„Tušil jsem to. Věděl jsem to! Vzhůru! Zpátky!“ křičet Legrand, nechav černocha s pokojem a prováděje celou řadu rozběhův a zatáček k údivu svého sluhy, jenž nyní opět vstal a mlčky pohlížel pátravým zrakem brzy na mne, brzy zase na svého pána.
„Pojďte, musíme ještě zpátky!“ pravil můj přítel — „hra není ještě ztracena,“ a obrátil se na cestu zpět k liliovníku.
„Jupitere,“ pravil, když jsme přišli ke stromu, „přístup sem! Jak byla lebka k větvi přibita — obličejem od větve nebo ku větvi?“
„Obličejem ven, Massa, a havrani moct dobře jít k okům, nemít při tom žádná překážka.“
„Nechal jsi propadnouti brouka tímto nebo druhým okem?“ — a při tom ukázal Legrand na obě oči Jupiterovy zvlášť.
„To bylo to oko, Massa — levé oko zcela jak nařídit, Massa,“ a ukázal při slovech těch na své pravé oko.
„To stačí — musíme se pokusiti o to poznovu.“
A tu můj přítel, v jehož blouznění jsem pozoroval nebo pozorovati se domníval jakous methodičnosť, odstranil kolík označující bod, kde se brouk země byl dotekl, a vetkl jej asi tři palce západněji do půdy. Potom ihned připevnit nitěnou pásku nejbližšího bodu kmene ke kolíku, jako byl již dříve učinil, a kráčel s ní v přímé čáře
