Přeskočit na obsah

Stránka:E A Poe - Zlatý chrobák.pdf/23

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

„A nyní, Jupe,“ křičel Legrand zřejmě u vysokém rozčilení, „musíš po této větvi tak daleko lézti, jak daleko vůbec možno. A jakmile něco zvláštního spatříš, dej mně to vědět.“

Mohl-li bych až dotud jen částečně pochybovati o blouznění přítele svého, tedy touto otázkou mne i o tento zbytek připravil. Nyní nezbylo mně nic jiného, než abych jej pokládal za zbavena smyslů, a již jsem se tázal úzkostlivě sama sebe, jak by jej bylo možno zpět domů dostati. Když jsem takto o všem možném přemítal, jakým způsobem by se to dalo provésti, zazněl opětně hlas Jupiterův.

„Bát se já moc na této větvi dál se pošoupávat — skoro celý mrtvý.“

„Pravíš skutečně, že je větev mrtvá, Jupitere?“ zvolal chvějícím se hlasem Legrand.

„Ano, Massa, jest mrtvá jako nalomené žihadlo, jistě nemůže víc rost — nic dále při životě.“

„Pro živého Boha, co mám činiti?“ tázal se Legrand, jak zřejmo, u velikých rozpacích.

„Co dále učiniti?“ pravil jsem uchopiv se té příležitosti, abych mu rozumným slovem domluvil; „jíti domů musíte a ulehnete do postele. Pojďte jako rozumný muž, jakým přece jste. Bude již pozdě a potom, pamatujete se zajisté na svůj slib.“

„Jupitere!“ křičel místo odpovědi, „slyšíš mne?“

„Ano, Massa Will, „slyším vás moc zřetelně.“