zjedná mně opět majetek mé rodiny. Může se tedy někdo diviti, že si ho tolik vážím? Jakmile paní Štěstěna za dobré uznala jím mne obdařiti, nepotřebuji, nežli ho vhodně použiti. Učiním-li to, dosáhnu všeho zlata, na něž poukazuje. Jupitere, přines mi toho brouka!“
„Jak? Brouka, Massa? Neměl bych jít pro toho škaredého brouka — sám muset jít, když jej chtít mít.“ Po té povstal Legrand a důstojně přinesl mi brouka, kterého vyňal ze skleněné schránky. Byl to znamenitý exemplář brouka, ba co více, tento brouk nebyl tehda žádnému přírodozpytci znám a proto byl vysoké ceny vědecké. Na konci zadečku byly dvě okrouhlé černé skvrny, po krajích pak také jedna, ale podlouhlejší. Krovky měl neobyčejně tvrdé a lesklé, jež vypadaly jako ryzí zlato. Váha brouka byla velmi značná a uvažoval-li jsem o všem, nemohl jsem věru kárati Jupitera pro jeho náhled, přece však nedovedl jsem si vysvětliti, jak mohl Legrand toto mínění s ním sdíleti.
„Poslal jsem pro vás“ — pravil chlubným tónem, když jsem byl brouka prohlédl — „poslal jsem pro vás, abyste mně poradil a naznačil, jak bych se měl bráti, abych pokynu osudu uposlechl vzhledem brouka.“
„Drahý můj Legrande,“ přerušil jsem ho, „vám není dobře, a proto lépe byste učinil, kdybyste se trochu šetřil. Odebeřte se na lůžko a ulehněte; já zůstanu u vás několik dní, až se váš stav zlepší. Vypadáte, jako byste měl horečku a —“
