svého zvláštního směru, své zvláštní zevnější postavy; a jakož okolnosti ty samy podrobeny jsou proměnám, tak i také onen přirozený národní ráz anebo povaha podlé nich bez přestání zevnější podobu svou mění a řídí: tak jako vosk pokaždé formě své se podává, avšak vždy předce voskem býti nepřestává. Toto položení vlastního toho citu a smýšlení národa podlé jeho zevních okolností nazýváme národním duchem. Má-li píseň býti národní, musí v ní vanouti tento národní duch. Pakli to, co píseň buď hlavního smyslu, buď zvolených obrazů, buď spojení, přechodů neb obratů myšlének v sobě zavírá, tomuto položení citu aneb smýšlení národa se protiví, již není písní národní.
Myšlénka vtěluje se a jistou formu na se béře slovem i stává se takto průpovědí, z těchto pak tvoří se v písni řádky (versus) a slohy (ςτροφή). Každá sloha musí nejméně dva řádky v sobě zavírati. Avšak forma či podoba slohy v každé písni, každého řádku ve sloze, ano i pořádek slov v každém řádku obsažených, jakož i způsob, jímž poslední slovo řádku jednoho do téhož slova jiného řádku padá a s ním podobně doznívá, což rým aneb dosloví nazváno, vše to spočívá na jistých pravidlech národního krasocitu, ježto jazyk podlé národní hudby (jakož níže o tom) utvořil, duch národní ušlechtil, a dlouhé ano staleté užívání posvětilo. Nikdo z básníků národních není sobě těch pravidel svědom, nikdo jich neumí nazpamět, ale každý, kdož v národní škole vychován, je cítí a také věrně zachovává, neboť jsou to pravidla národu přirozená, z jeho bytosti vyšlá. Tato forma písně tak určitá a neústupná jest, že společnost písní mezi rozličnými větvemi téhož národa slovanského jediné na ní záleží: čím bližší forma, tím snadnější společnost písní. Proto jsou mnohé písně společné Čechům, Moravanům i Slovákům, málo jich společných Čechům a Polákům, nejméně pak společnosti se nalézá mezi českými a ruskými neb ilirskými písněmi, neboť zde forma nejrozdílnější jest a proto nejvíce společnosti vadí.
Konečně má-li píseň slouti národní, třeba jest, aby žádnému jistému skladateli nenáležela, nébrž aby národ vůbec za skladatele držán býti musil. Pakli se kdo k písni co k plodu a jmění svému hlásí, můžeť sice píseň i ducha i formu národní míti, však již náleží té jisté osobě. Hlavní oučel básníka národního jest jenom zpěv; on zpívá, buď že ho srdce k tomu pudí, buď že se chce před jinými novou písní okamžitě zablesknouti; více zásluhy sobě nepři-
