nevyhynou. Znamenitá jest také poměra slova písně k jeho hlasu: čím skvělejší hlas, tím ničemnější, zvláště v plodech novějších, bývá obsah slova; kdež naproti tomu staré písně dobrého slova, jakož i nejpěknější zpěvy epické jiných Slovanů, hlas velmi jednotvárný mívají. Zdá se, jako by byl duch národní do písní slovanských vespolek jakousi rovnováhu vložiti chtěl, tak aby, čeho písni na jedné straně se nedostává, na druhé jí bylo nahraženo.
Z toho, co tuto nyní o slovu i o hlasu písní národních řečeno, vychází za pravidlo, že píseň národní jest zpěv, z národu vůbec vyšlý i v jeho duchu, co do obsahu i do formy, složený.
O ceně a důležitosti písně prostonárodní nebudu šiřiti slov. „Není nad zdařilou (prosto)národní báseň!“ dí Čelakovský; „jediné v této vidíme v živém tvaru básnickém ducha lidského, jediné v této zřejmě vytknutý ráz národnosti; a kde národnost se blíží k světoobčanství čili světoběžnictví, tam nelze najíti národní uměny.“ Cenu prostonárodních písní českých uznala chvalně známá, spisovatelka německá Ida z Düringsfeldu, kteráž z prvního mého jich vydání nemalý počet nejlepších na jazyk svůj přeloživši, pod titulem: „Böhmische Rosen“ léta 1851 ve Vratislavi tiskem je vydala, „aby, prý, krajané její věděli, že Čechové mají krásný, svůj zvláštní a bohatý spůsob básnění.“
Podávaje národu Českému toto nové, skoro čtvernásob rozmnožené vydání jeho vlastních plodů básnických, co jsem jich za 25 let po všech krajích milé vlasti naší buď sám shledal, buď od dobrých přátel obdržel, nalézám utěšení nemalé v tom vědomí, že snad polovic písní tuto vydaných bylo by přišlo na zmar, by úsilí mého o jich zachování nebývalo. Sbíraje totiž tyto památky národní, hleděl jsem se jimi ujistiti vždy nejraději a přede vším u starších zpěvaček a zpěváků, věda zajisté, že starších písní vůbec jen od osob zletilejších nadíti se mohu, a že se starými nejsnáze mnoha dobrá píseň bývá pochována. Tím spůsobem dostalo mi se z mnohých míst a krajin před lety pěkných písní, kterých tam nyní již dokonce neznají. Pozoruje se také vůbec, že od roku l848 lid náš selský, zvláště v krajích severních, méně zpívá. nežli zpíval před tím; kdež jindy ve žních a při hrabání sen i otav pole i luka se ozývala zpěvem, pracují nyní mlčky, jen ledabylé žerty provozujíce. Tím také mnohá jindy oblíbená píseň přišla v zapomenutí.
