v hospodě housti jednu notu, na př. č. 93 sbírky této. Jemněbolestné tyto zvuky — kteréž se dle domnění mého nejlépe z houslí vyvoditi dají, jakož i forma jich na dokonalejší nástroj ukazuje — vtisknou se dívce do paměti; celá její duše jimi se naplní a barvu jich na se vezme, ve dne i v noci jí ta nota na mysli leží, kudy chodí, pozvukuje si jí, hledajíc toliko slov, jimiž by to, čímž duše i srdce její oplývá, ústy mohla vyliti. Tu náhodou padnou oči její na rozpuklé červené poupě růžového keře v zahrádce pod oknem. Toť jiskra do duše její, v poupěti tom vidí skutečný obraz citu toho, jejž hudba v duši její způsobila. I hned se příležitosti té uchopíc počátek písně své učiní porozvitou růží; nota ustanoví pořádek slov, formu řádků, i vede rým, a děvče spustí:
Červená. růžičko, proč se nerozvíjíš?
proč k nám, můj holečku, proč k nám už nechodíš?
„Kdybych k vám chodíval, ty bysi plakala,
červeným šátečkem oči utírala.“
Slovo podává slovo, myšlénka myšlénku, a spůsob života národního přivádí obrazy. Tak i podobným spůsobem vznikly národní písně i podnes ještě vznikají. Sotva že se některá hudba k tanci stane oblíbenou, již i hned najdou se k ní náležitá slova. Slova pravé národní písně jsou jen smysl a výklad hudebního její hlasu. Nepravím, žeby slova písně národní vždy teprv podlé již hotové melodie utvořena býti musila, můžeť také dobře básník oboje najednou z duše své vyníti: nikdy však se nepřihází, aby byl básník národní nejprvé slova své písně shotovil a potom teprv aby k nim hledal nápěvu. V tomť se také liší píseň národní od jiných písní uměleckých, že v písni národní slovo z hudby anebo spolu s hudbou vzniká, v uměleckých pak obyčejně hudba ze slova vychází. Vždy také nápěv národní ráz hudby nástroje toho na sobě nese, jemuž ucho básníkovo bylo přivyklo. Čím národ k hudbě čilejší a čím ohebnější formy jazyka jeho, aby slovo krok za krokem mohlo hudbu následovati, brzo váhati, brzo pospíšiti, s ní se vraceti, zahýbati i na stejno vycházeti: tím způsobilejší jest k národnímu básnictví. Tyto přednosti národu slovanskému i jazyku jeho ovšem upříti se nedají, a tím vysvětluje se také to veliké množství národních písní slovanských. V duchu národním, t. j. v tom vlastním zalíbení Slovanů v hudbě, i v ohebnosti jazyka slovanského leží jistota, dokud Slované Slovany budou, že písně jich národní nikdy
