Stránka:ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf/205

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Má zlatá paňmáma
z okna kouká,
hodila mně klíče
do klobouka:
„Tu máš klíč, můžeš jít,
můžeš sobě sám komůrku
otevřít.“

Ja k jsem počal dvéře
otvírati,
slyšel jsem svou milou
naříkati.
Co pláčeš, naříkáš?
vždyť pak mne tu, má panenko,
ještě máš!

Sedli jsme si spolu
na postýlku,
zdálo se nám bytí
malou chvilku;
tu vyšla dennice:
Opatruj tě milý pán Bůh,
mé srdce!

Dennice vychází,
já musím jít:
pojd mé, má panenko,
vyprovodit;
vyprovoď, už je čas:
kdo ví, vrátím-li se z vojny
k tobě zas!

Z Berounska. Píseň městská.


382.

Nemoc.

(Nápěv 797.)

Za lesíčkem růže
smutně dokvetá;
má panenka stůně,
žalostně vzdychá:
když ta růže vykvetala,
má panenka putovala
se mnou do světa.

Putovala se mnou
v jedlovém lese,
tam utrhla pěknou
kytku v pasece;
tu mně dala za klobouček,
kdy jsme sedli na palouček
k studené řece.

Putovala se mnou
přes tři potoky,
ten jeden byl krajem
velmi hluboký;
pomáčela si sukničku,
sušila ji na sluníčku,
děvče ubohý.

Putovala se mnou
až do Moravy,
tu mně darovala
věneček s hlavy;
tu jsme spolu tancovali,
až jsme oba potrhali
věneček drahý.

Tu jsme tancovali,
to na popelec,
muziky nám hrály
ještě na konec;
hrála taky Nemodlenka,
že nenajde má panenka
více svůj věnec.

Z Boleslavska. — Srov. Čel. I, 83.


383.

Zlá zkušenost.

(Nápěv 734.)

Už se mně ta láska
zrušila,
kerá mě nejvíce
těšila:
kdybych sto let
živa byla,
žádnému chlapci bych
nevěřila.

Z Budějovicka.