Byla to zdlouhavá historie, den co den a noc co noc každé chvíle znovu uváznout a pokaždé znovu se dát vyhrabávat a při tom sypalo se čím dál tím více sněhu, vířícího a tancujícího nad námi.
„Čtyřiadvacet hodin do Emersonu,“ řekl úředník; ale skoro po dva týdny musili jsme se prokopávat než jsme přijeli do Emersonu, kde pro houštiny sněhové závěje nemohou se tvořit. Odtud počínaje letěl vlak již rychle, křoviny byly stále hustší — kilometr cesty jeli jsme pravidelnými lesy a za nimi zase otevřeným krajem. Když jsme se blížili k východní hranici provincie Winnipegu, projížděli jsme malým, asi padesát metrů širokým údolím a spatřili jsme tam skupinu, která mě z hloubi srdce vzrušila.
Zcela zřetelně bylo viděti veliký houfec psů, malých i velkých, černých, bílých i žlutých, již zřejmě v prudkém rozčilení tvořili kruh; po jedné straně ležel malý žlutý pes tiše, z široka roztažen na sněhu; zvenčí pobíhal sem a tam mohutný černý pes a štěkal, držel se však stále obezřetně za smečkou postupující vpřed a zas ustupující. A uprostřed stál jako centrum a příčina toho všeho veliký, rozzuřený vlk.
Jakže vlk? Jako lev vyhlížel, tak pevně a klidně stál zde s rozježenou hřívou a pevně opřenýma
