Posléze dal Wully — nikoli Robin — znamení, že už jsou všecky pohromadě. Starý pastýř začal počítat: 370, 371, 372, 373. „Wully,“ pravil s výčitkou, „vždyť jedna chybí“ Wully, hanbou se chvěje vyskočil, aby celé město po zmizelé proslídil a nebyl ani ještě daleko, když nějaký malý hoch upozornil Robina, že už je tu všech 374 ovcí. Starý byl v největších rozpacích. Pán mu nařídil, aby dostihl tržiště co možná rychle, a teď dobře věděl, že se Wully bez ovce nevrátí, třebas by ji měl ukrásti. Přiházelo se tak již dříve a mívalo za následek nanejvýš nepříjemné výklady. Co měl teď dělat? Šlo o jeho mzdu pěti šilinků: týdně. Wully byl věrný, dobrý pes a byla věčná škoda ho ztratit; jenže když teď, aby počet doplnil, přižene cizí ovci, co potom? Robin rozhodl se na konec, že nechá Wullyho na holičkách, a táhl se svými ovcemi dále. Jak sám svého cíle došel, nevíme, a může nám to také býti lhostejno.
Mezitím Wully v marném pátrání po ztracené ovci probíhal město křížem krážem, celý den i další noc hledal, až posléze vyhladovělý a znavený se svěšeným ocasem vrátil se k přívozu, aby zde poznal, že jeho pán zatím šel s ovcemi svou cestou dále. Bylo opravdu politování hodno hleděti na jeho zármutek a zoufalství. Kňuče a vyje
