Stránka:E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima.pdf/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


když nalezl po obou stranách řeky vlčí stopy. Napjatě, ale pln pochybnosti naslouchal zprávám jiného tady domácího lovce o velikém šedém víku, jenž tu pobýval, v noci osadu navštěvoval a se zálibou se zdržoval v lesíku kolem hřbitova.

Když později při večerním vyzvánění slyšel z onoho lesíka osamělé a teskné vlčí vytí, nepřipadalo mu už ono vypravování tak víře nepodobné. Dobře znal vlčí řeč — volání o pomoc, milostné vytí, nářek i píseň vzdoru. Tohle byla osamělá píseň žalu.

Lovec obrátil se k řece a odpověděl též vytím. Na to opustila stínová postava vzdálený lesík a šla přes led na tuto stranu k místu, kde seděl muž němý jako pařez. Vlk — jak se ukázalo, když se zvíře přiblížilo — přišel dosti blízko, obešel kolem širokým půlkruhem čenichaje a upřeně hleděl žhavýma očima na lovce; potom zavrčel jako zlostný pes a zmizel v temnotě.

Tak nabyl lovec jistoty a brzy pozorovali také lidé v místě, že nějaký vlk, „třikrát tak velký jako ten, jenž v hostinci na řetěze býval“, po ulicích města se potlouká. Byl postrachem psů, které při každé příležitosti, jež se mu naskytla, zakousl, a říkalo se, třebas se to nikdy nedalo dokázat, že