Stránka:E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima.pdf/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

když nalezl po obou stranách řeky vlčí stopy. Napjatě, ale pln pochybnosti naslouchal zprávám jiného tady domácího lovce o velikém šedém víku, jenž tu pobýval, v noci osadu navštěvoval a se zálibou se zdržoval v lesíku kolem hřbitova.

Když později při večerním vyzvánění slyšel z onoho lesíka osamělé a teskné vlčí vytí, nepřipadalo mu už ono vypravování tak víře nepodobné. Dobře znal vlčí řeč — volání o pomoc, milostné vytí, nářek i píseň vzdoru. Tohle byla osamělá píseň žalu.

Lovec obrátil se k řece a odpověděl též vytím. Na to opustila stínová postava vzdálený lesík a šla přes led na tuto stranu k místu, kde seděl muž němý jako pařez. Vlk — jak se ukázalo, když se zvíře přiblížilo — přišel dosti blízko, obešel kolem širokým půlkruhem čenichaje a upřeně hleděl žhavýma očima na lovce; potom zavrčel jako zlostný pes a zmizel v temnotě.

Tak nabyl lovec jistoty a brzy pozorovali také lidé v místě, že nějaký vlk, „třikrát tak velký jako ten, jenž v hostinci na řetěze býval“, po ulicích města se potlouká. Byl postrachem psů, které při každé příležitosti, jež se mu naskytla, zakousl, a říkalo se, třebas se to nikdy nedalo dokázat, že