uznávajíc, aspoň tak, jak nám zachována, pravidel metrických, řídí se jediným parallelismem. Jádro vlastní poesie spočívá mimo poëtický obsah jen ve vznešené mluvě. V ohledu tom jeví se poësie hebrejská z části spíše tím, co my uvykli jsme zváti básní v prose, i jest někdy dosti nesnadno vymeziti hranici, kde prosa přestává a poësie začíná. Mimo jednotlivé zpěvy, jež nalézáme vetkány ve vypravování historické a jež kritikou uznány za zbytky národní poësie starohebrejské, nalézáme tím způsobem i jednotlivé části vypravování, jež celou povahou svojí, obsahem i mluvou jeví se nám nejvýš poëtickými. Uvádíme jako příklad velkolepé líčení potopy v Genesi kap. VII 10 a n. Pokud povahy poësie hebrejské se týče, náleží, jako vůbec poësie semitská, převahou lyrice. Hrdinné činy vykonané za doby Soudců vyvolaly sice i opěvání skutků těch pěvci (Debórá, Simsón), celkem ale zůstaly látky epické vyhrazeny historii, třeba se zdá, že část vypravování historických v Pentateuchu, Josuovi, Soudcích a knihách Samuelových má základem svým, jak řečeno, staré zpěvy epické. O poësii dramatické u starých Hebraeů nemůže býti řeči ani tam, kde skutečně více osob se vyskytuje (kniha Jób), tím méně tam, kde staly se pouhé pokusy dramatického rozčlenění (Píseň písní). Píseň písní zůstává skvostem erótiky hebrejské, kdežto kniha Jób jest nejkrásnějším výtvorem oblíbené
