riant, jen „slepené“ ve stavbu nejednotnou; kladl důraz na existenci skutečné vedoucí ideové hry, ovšem spojené s cennými kombinacemi jinými. Požadavek spojování variant byl mu přirozeným důsledkem nejzákladnější zásady české školy, za niž vždy považoval ekonomii prostředků, „nejmenšími prostředky dosáhnouti co nejvíce.“ Koncese tomuto zákonu Dobruský neznal, ekonomii prostředků prováděl důsledně nejen figurami bílými, stejně i černými, jedním kamenem vždy hleděl dosáhnouti různých účelů; nikdo neví, co píle často věnoval takovému pilování, zjednodušení úlohy. Z energického provádění zásady ekonomie vycházely pak ty krásné, jednoduché, elegantní posice problemů Dobruského vykazující často obsah, jenž stačil jiným autorům na úloh několik.
Spojování variant neprováděl Dobruský nikdy nuceně, násilně; vždy prací jeho vznikl celek přirozený, ladný; varianty přivádí tahy rázovitými, duchaplnými, čímž nejen konečné posice matové, ale celý průběh řešení jest vysoce zajímavým.
Praktickým prováděním a propagováním všech tuto vylíčených zásad stal se Dobruský skutečným zakladatelem a hlavou české školy úlohové. Zadostiučiněním bylo mu vědomí, že velká řada dobrých pracovníků hledí k němu jako k svému mistru. Však nejen svými pracemi vytkl Dobruský směr, kterým se česká škola úlohová od té doby ubírá, on neméně působil na rozšíření oněch zasad vynikajícími přednostmi svého karakteru. Byl nejen výborný šachista, ale také výborný člověk! Osobnost jeho, všem milá a příjemná byla jakýmsi pojítkem všem českým šachistům.