celé jmění — nechť nezbude mi nic;
ano, pakli to ještě málo snad,
přidejte mu co po své matce mám.
Jen nade mnou se račte smilovat,
při lásce otce vás tu zaklínám!
ó raděj v klášteře mě nechte žít
a o samotě život dokonat!
Orgon. Ne, dcero, již se nedám překonat!
já nechci otrokem svých dítek být!
Dor. Inu —
Orgon. Ty mlč! s rovnými sobě smíš
mluvit co chceš, ne se mnou! rozumíš?
Cleant. Má rada známa již: protřít si zrak.
Orgon. Ta nejmoudřejší vždy je naopak.
Leč, pane švakře, tenkrát libuji
si v tom, že za ni zkrátka děkuji.
Elmira. Jak můžeš však se jen domnívati,
že všickni jím se dáme stíhati?
Dle toho, co jsi slyšel od syna,
nevznikla v tobě k hněvu příčina?
Orgon. Já nevěřím, co prvé Ludvík děl;
kdyby byl pravdu o něm pověděl,
zdaž bysi byla k tomu mlčela?
Elmira. Neslušno aby žena křičela,
když hejsek kýs ji sladce osloví,
a poplach zbudila hned světový,
jenž hotov vždy je kalit cnosti zář.
Bláznům takým já chladnou jevím tvář
a vážně jich se povždy zbavit znám;
jen vážnou cnost já v pravdě v úctě mám.
Orgon. Já však jen vím co vím a jsem co jsem —
a zkrátka, setrvám při slovu svém.
Elmira. Jakž pak, kdybys se sám moh’ přesvědčit,
co Ludvík prv chtěl o něm dosvědčit,
že pravda to?