Stránka:Divadelní Biblioteka, sv. 54.pdf/45

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

celé jmění — nechť nezbude mi nic;
ano, pakli to ještě málo snad,
přidejte mu co po své matce mám.
Jen nade mnou se račte smilovat,
při lásce otce vás tu zaklínám!
ó raděj v klášteře mě nechte žít
a o samotě život dokonat!

Orgon. Ne, dcero, již se nedám překonat!
já nechci otrokem svých dítek být!

Dor. Inu —

Orgon. Ty mlč! s rovnými sobě smíš
mluvit co chceš, ne se mnou! rozumíš?

Cleant. Má rada známa již: protřít si zrak.

Orgon. Ta nejmoudřejší vždy je naopak.
Leč, pane švakře, tenkrát libuji
si v tom, že za ni zkrátka děkuji.

Elmira. Jak můžeš však se jen domnívati,
že všickni jím se dáme stíhati?
Dle toho, co jsi slyšel od syna,
nevznikla v tobě k hněvu příčina?

Orgon. Já nevěřím, co prvé Ludvík děl;
kdyby byl pravdu o něm pověděl,
zdaž bysi byla k tomu mlčela?

Elmira. Neslušno aby žena křičela,
když hejsek kýs ji sladce osloví,
a poplach zbudila hned světový,
jenž hotov vždy je kalit cnosti zář.
Bláznům takým já chladnou jevím tvář
a vážně jich se povždy zbavit znám;
jen vážnou cnost já v pravdě v úctě mám.

Orgon. Já však jen vím co vím a jsem co jsem —
a zkrátka, setrvám při slovu svém.

Elmira. Jakž pak, kdybys se sám moh’ přesvědčit,
co Ludvík prv chtěl o něm dosvědčit,
že pravda to?