Cleant. Však smíření a mírnost káže Bůh,
a tomu uzavřen Vašnostin sluch.
Tar. Nuž, chcete vy, abych mu povolil?
Já odpustil a nebe smířeno;
po tom však, jak mi ním ublíženo,
neporoučí, abych s ním, déle žil.
Cleant. Poroučí snad, byste, co otci jen
v slepém hněvu se rtů se sřítilo,
již v skutek vedl, všecek uchvácen?
na jmění, jež mu právem patřilo,
drzou rukou se sápal rozkacen?
Tar. Nebojím se, že ze lsti, z lakoty
ti, kdož mne znají, kdy mne obviní;
Bůh zří mé srdce plné čistoty
a darů svých hodným je učiní.
Jeť křestanů zbožných to povinnost
k tomu hledět, by plachá třeštivost
neb blouznění je v rukou nemělo
a s nimi k zlému jenom nespělo,
aneb dokonce kterýs zlosyn snad
neměl prohýřit je a promrhat;
by spíše k činům dobrým, spanilým
užíval jich spůsobem zdařilým.
Cleant. Bůh svědkem mým, toť posměch rouhavý!
Kdež psáno jest, že Bůh všelaskavý
vás poručníkem švakra uděal?
Toť jeho věc, kam jmění své by dal,
ne vaše, pane. Jen pokrytství pak,
vystrkujíc pobožné mysli znak,
odváží slabochům se vnutiti
a dítky o dědictví loupiti.
Vy v domě tom jste pouhým hostem jen,
a jiné-li, než syn, jste povahy,
tuť nahlídnete přec, můj předrahý,
žeť hodno, byste couvnul přemožen.
